Your world of Wpdance.com, Wpdance.com by WpDance

Home » Články » Televize: věc politická

Televize: věc politická

admin Říj 02,2013 žádný komentář

I v tomto čísle Synchronu pokračujeme v mapování některých kapitol televizní historie v Československu, která je letos šedesátiletá (i když začínala „pod“ rozhlasem. Tentokrát se Daniel Růžička věnuje televizi jako prostředku politické moci.

Zákon o Československé televizi z roku 1964 je uvozen paragrafem: „Československá televize svou činností založenou na politice Komunistické strany Československa provádí masově politickou a výchovnou práci, podporuje tvůrčí iniciativu lidu a přispívá k dovršení kulturní revoluce.“ Jedenáct let po zahájení zkušebního vysílání (1. 5. 1953) tak tehdejší zákonodárce definoval roli televize v socialistickém Československu. A ta československé státní televizi vydržela až do listopadu 1989.

Televize v režimu, který vykazuje prvky režimu totalitního, má úplně jiné postavení než v demokracii: plní funkci propagandistického nástroje vládnoucí moci. Ve svém vysílání totalitní zřízení propaguje a ospravedlňuje, domácí a zahraniční ideové odpůrce režimu ostouzí a odsuzuje. To vše prostupuje celou její tvorbou: od zpravodajství a publicistiky, přes dokumenty a zábavné pořady až po literárně dramatické umění. Taková televize se tak stává televizí totalitní – má monopol na vysílání a na jedinou „pravdu“.

Československá televize byla ideově utužována a kontrolována celých šestatřicet let. Vládnoucí KSČ k tomu využívala všechny své politické a mocenské nástroje. Na důležitých postech v Čs. televizi měla své nomenklaturní kádry – prověřené a oddané funkcionáře (ať již šlo o pravověrné komunisty či ty, kteří byli vděčni za funkci). Ale i další pracovní místa byla pod bedlivou kontrolou kádrového útvaru, který se je snažil vhodně (tedy v souladu s politikou KSČ) obsazovat. Veškeré dění v podniku i v televizní tvorbě pak mělo pod kontrolou ministerstvo vnitra, resp. Státní bezpečnost.

Na rozdíl od tisku a rozhlasu neměla televize v Československu svou předválečnou demokratickou tradici. Její postavení po celou dobu existence silně ovlivňovala KSČ. Ta zpočátku pro nízký počet majitelů přijímačů její význam nedoceňovala, a tak bylo televizní vysílání v prvních letech chápáno především jako kulturní, umělecké a osvětové.

Změna v přístupu vládnoucí KSČ k médiu přichází až pět let po zahájení vysílání – v roce 1958, kdy díky rozšiřující se ploše vysílání i rostoucímu počtu koncesionářů musela být televize brána již vážně. Proto bylo v červnu 1958 na celostátním aktivu pracovníků televize konstatováno, že na základě usnesení XI. sjezdu KSČ musí televize pracovat v komunistickém duchu.

Druhou závažnou událostí roku 1958, která měla na chod a tvorbu televize zásadní vliv, byla celostátní třídní prověrka nestraníků. Ta nadřadila třídní původ nad odbornost. Na základě toho museli televizi a televizní tvorbu opustit ti, jejichž vztah k lidově demokratickému režimu prověrková komise označila za problematický. Ať již šlo o pracovníky, kteří vývoji televize v Československu zasvětili svůj život nebo o tvůrce, kteří byli posláni na „převýchovu“ do průmyslu, aby se teprve poté mohli vrátit k tvorbě.

Když k prvnímu říjnovému dni roku 1959 vznikl samostatný podnik s názvem Československá televize, odebralo se do historie provizorium dané skutečností, že televize vznikala v lůně Československého rozhlasu. A pro pořádek je nutné připomenout, že řízení televize na základě sovětských „zkušeností“ bylo zpočátku dvojí: programovou a provozní část (neboli Ústřední televisní studio) řídil zmíněný Čs. rozhlas a technickou část (Televise Praha) a přenos signálu spadaly do kompetence ministerstva spojů.

V roce 1960 přijal ústřední výbor KSČ usnesení, ve kterém uvedl, že Čs. televize se stala jedním z nejdůležitějších nástrojů výchovy lidu a musí pracovat v komunistickém duchu: „Slova V. I. Lenina, která svého času řekl o filmu – že je pro nás nejdůležitější ze všech umění – můžeme dnes plným právem použít také na televizi.“ Televize se dostala pod přímý dohled ústředního výboru KSČ: „Usnesení ústředního výboru KSČ o nové organizaci na úseku rozhlasu a televize, osamostatnění rozhlasu i televize a jejich přímé řízení ÚV KSČ se osvědčuje.“ V roce 1965 byli do vedení Čs. televize dosazeni za náměstky pro zpravodajství a pro umělecký program dva pracovníci ideologického oddělení ÚV KSČ. Stalo se tak po odvysílání reportáže Otty Bednářové, která naplno odhalila třídní přístup k výběru budoucího povolání. Předsednictvo ÚV KSČ proto v únoru 1965 přijalo usnesení, že „základní pozitivní směr práce Čs. televize je ve svém celkovém působení narušován pořady nesprávného ideového zaměření… Televizní zpravodajství nedosahuje mnohdy žádoucí politické a profesionální úrovně… V publicistických pořadech došlo v posledním období k již zmíněným politickým chybám, kolísání se projevilo v linii literárně dramatického vysílání.“

Navzdory všem usnesením a zásahům komunistických orgánů se s postupujícími šedesátými lety Čs. televize, stejně jako ostatní sdělovací prostředky a umělecká fronta, stále více vymykala přáním a linii KSČ. Po XIII. sjezdu strany bylo proto přijato důvěrné usnesení předsednictva ÚV KSČ (30. srpna 1966): „Strana nepřipustí, aby vlivem prostředků masového působení byly do společenského vědomí infikovány protimarxistické, protistranické názory.“

Netrvalo dlouho a nástup liberálního Alexandra Dubčeka do vedení KSČ s sebou přinesl uvolnění ve společnosti, jež se odrazilo v činnosti Čs. televize, která stejně jako další hromadné sdělovací prostředky, pohřbila cenzuru a obrodný proces posunovala rychle kupředu.

Po heroickém protiokupačním výkonu v srpnu 1968, kdy obsah televizního vysílání byl zcela legitimní a prokomunistický (tedy produbčekovský, čti proreformní), byla instituce označena za nositele kontrarevoluce a velmi rychle vracena do rigidních stalinistických poměrů (i když modernějších, jež odpovídaly začátku 70. let).

Poté, co Husákovo vedení uchopilo otěže ve společnosti pevně do svých rukou, byl z Československé televize vytvořen výhradně ideový nástroj KSČ. Gustáv Husák to řekl na plénu ÚV KSČ (červen 1970) naplno: „média nelze považovat pouze za prostředky propagandy, ale za významný mocensko- politický nástroj.“ Z nejvyššího stranického aparátu do vedení televize opět přišli pevní a prověření soudruzi, kteří začali prosazovat normalizaci v televizní tvorbě tak razantně, že v roce 1973 byla Čs. televize oceněna Řádem práce „za přispění ke konsolidaci společnosti“.

V 70. letech sehrála Československá televize z hlediska propagandy a ideologie tu nejodpornější roli (a v tuto chvíli pomiňme uměleckou tvorbu). V rozpačitých 80. letech se mohla stát lídrem perestrojky a glasnosti, ale díky panickému strachu soudruhů o pozice dobyté na počátku 70. let, se jím nestala. Rozhodovací funkce byly v těchto letech obsazovány jen na základě kádrového pořádku, zaměstnanci byli podrobováni pravidelným a potupným kádrovým hodnoce ním, programové ideově tematické plány schvalovaly orgány ÚV KSČ a zapracovávaly do nich závěry sjezdů KSČ, ústřední ředitel ČST se stal členem ústředního výboru KSČ.

Tvůrci v obavách o svou existenci a tvorbu začali uplatňovat autocenzuru. Personálie byly řešeny výhradně prostřednictvím kádrových pořádků, které generovaly nomenklaturní kádry: „Výběr, přijímání a rozmisťování pracovníků ČST se řídí závaznými politickými směrnicemi obsaženými v usneseních PÚV KSČ ke kádrové a personální práci z 6. 11. 1970 a v usnesení PÚV KSČ k výběru a přípravě kádrů ve sdělovacích prostředcích ze dne 14. 2. 1972. Použití konkursu při výběru kádrů lze připustit jen výjimečně a k jeho vyhlášení a obsazení je třeba vyjádření příslušného stranického orgánu.“ (Kádrový pořádek 1986). V redakcích směli pracovat „jen morálně pevní, čestní lidé, přesvědčení stoupenci socialistického zřízení, angažující se pro uskutečňování politiky komunistické strany.“ (Rezoluce XIV. sjezdu KSČ) Československou televizi jako sdělovací prostředek řídil ústřední výbor KSČ prostřednictvím ideologické komise, oddělení propagandy a řízení sdělovacích prostředků, kulturního oddělení, sjezdů KSČ a prostřednictvím tematických zasedání ÚV KSČ. Jako jakýkoliv jiný podnik byla ČST stranicky řízena příslušnými obvodními výbory KSČ.

Tento systém sice zanikl v listopadu 1989, ale i v demokracii jsme průběžně svědky toho, že dopad televizního vysílání na občany nenechává mnohé politiky i politické strany klidně spát.

Štítky

Add To TwiiterRetweet This Post item information on FacebookShare This Stumble ThisStumbleUpon This Digg ThisDigg This Add To Del.icio.usBookmark This

Napsat komentář

Contact Form Powered By : XYZScripts.com